XVIII.
Paní Butteauová ženichy chystá.
Věková milujíc nade vše svého Františka důvěřovala mu zcela, a proto nechtěla ani všemu věřiti a také nevěřila, co o něm byla zaslechla. Proto mu také do Prahy ani všechno nepsala, jsouc přesvědčena, že toho, co napsala, bude míti František dosti. Než tentokráte se v synáčkovi mýlila. List sice nadarmo nenapsala, an to způsobil, že František si počal opět bedlivěji hleděti studia. Ale aby zanechal dosavadní společnosti a dosavadních spolků, toho matčina slova nedokázala.
Mladému filosofovi také nebylo možná, aby všechny ty svazky jemu tak milé, na ráz zpřetínal. K Thamovi přilnul upřímným přátelstvím a na divadlo hleděl jinak nežli doma i přemnozí, ba většina tu v Praze. Poznaltě poučením Thamovým, jaká je škola divadlo, jaká štěpnice vlasteneckého smýšlení.
Že v Boudě účinkoval, působilo mu ovšem jelikož hudebníkovi potěšení, ale také to milé vědomí z toho měl, že koná věc záslužnou, a proto také neviděl ve spolku s muži tam účinkujícími nic nehodného.
A s Butteauovými! Jak by těch mohl nechati! Pauly! Ovšem kdyby tak doma, zvláště otec, viděli, jak často do té „komediantské“ rodiny chodí, jak ho vítají, jako starého známého a přítele, a ne jako domácího učitele, jak s ním paní Butteauová jako matka laskavě jedná, jak se Lotka k němu má, strnuli by.
Mladý Věk ovšem tomu jednání nerozuměl. Vykládal si je přátelskou náklonností, kterou si u Butteauových získal. Nemýlil se sice zcela, ale neuhodl, že v tom také něco jiného.
