„Co chcete?“
„Ráda bych s vámi mluvila —“
„O bibli?“ ozvalo se uvnitř trpce s výčitkou.
„Ano právě proto jsem přišla —“
„Jen si jděte na faru, se mnou juž nemusíte o tom mluvit; a cestou se zastavte na hřbitově, u hrobu nebožtíka děda vašeho, a řekněte mu, že ta bible, co z ní tak rád čítal, když si ji od nás vypůjčil, bude upálena jako všecky knížky jeho i mé — a povězte mu, kdo teď vyzradil tu bibli — jen mu to povězte, a dědek váš se v hrobě obrátí —“
„Sousede!“ zvolala Věková. „Pro Boha, otevřte a poslyšte —“
„Nepotřebuju víc slyšet. Vím dost. Vzali mně to poslední, mou jedinou útěchu. A proč —“ ozval se hlas nějak prudčeji, jako by zlostně, „proč jste sem přišla? Proč se omýváte, když vás nikdo neviní a nešpiní? Jen si jděte —“
Všecko bylo marno. Nadarmo Věková ještě znovu žádala, aby ji vyslechl, nadarmo znovu ťukala, nadarmo se dovolávala chlapce, kterého s sebou přivedla. Ustala pak, když starý Žalman se juž neozval, když poznala, jak bouchl dveřmi, že vyšel ze světnice, bez pochyby na půdu, aby ji nemusil slyšeti.
Vrátila se domů s nepořízenou, nakázavši synkovi, aby se ani slovem nezmiňoval, kde byli a jak pořídili. Té noci nemohla kramářka dlouho usnouti. Hnětlo ji, v jakém ji má soused podezření. Sic se mu nedivila, nebo zajisté nikdo nevěděl o jeho bibli, které si uhájil, když všechny jiné knihy mu vzali, leda malý Frantík. A od toho zvěděl, že doma o té knize povídal jí, matce své. Té nešťastné náhody! Komise přišla v zápětí, v nešťastnou chvíli. Jindy by si té komise sousedka tak tuze nepovšimla, nebo Žalman byl ustavičně v podezření a pozorován, třeba že se ke katolické víře při-
