Ostatní přijali ho velmi laskavě; nejvíce se paní Butteauová dotazovala na jeho chorobu, až byl v úzkých, a skutečně se jí zdálo, že pan Věk se trochu přepadl.
Když pak po druhé přišed setkal se s Lotkou, usmála se jen a pohledla na něj tak, že jen on tomu rozuměl. Nedalo té ještěřici. Nicméně jí byl vděčen, že mlčela, ale zapomenouti jí nemohl, že takou na něj tenkráte večer nalíčila. Netušil ovšem, že mladá herečka vše si dobře rozmyslila a proto nic neřekla, že znajíc ho dobře věděla, že by vícekráte k nim nepřišel. A tomu přece nechtěla. Vytrestala ho, a to jí zatím stačilo. Poddal se jednou a přijde zas, jen co se trochu osmělí. Měla ho ve svých rukou…
Vše zase chodilo obvyklým pořádkem. Věk přicházel Paulu učit, stýkal se s ostatními jako jindy, byl blažen u Pauly a plachý poněkud a nejistý ve společnosti Lottině. Jen po tom čím dále tím více toužil, aby zvěděl, jak Paula o něm smýšlí a jak ona cítí. Přál si té jistoty a zase se jí bál. A častěji teď také na domov vzpomínal. Na matku, na otce: na toho s tajnou hrůzou.
Kdyby tak otec věděl, jaké má myšlení, jak touží a se souží pro děvče a to ještě — němé, nemohoucí ani slůvka promluviti, kdyby ho viděl, an obcuje s lidmi od divadla, ano, jak se i mezi ně dal!
To byla nová změna v jeho životě. Tham byl toho příčinou. S ním byl F. Věk poprvé za kulisami české Boudy, „c. k. vlastenského divadla“, skrze něho přisedl několikráte jako ochotník dolů do orkestru a vypomáhal tu, pak i na jevišti vystoupil, ovšem jen ve sboru. Nabízeli mu menší partii solovou, nebo měl krásný hlas a pěkně zpíval — než toho on nepřijal, nechtěje, aby jméno jeho se dostalo do veřejnosti…
