Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/171

Tato stránka nebyla zkontrolována
172


k němu, jako by si šátek spravovala, otevřela náruč a škádlivě, tlumeně zazpívala:

Lék divné síly
vím já, můj milý —

Ale nedozpívala. Viděla, jak prudce smekl klobouk a se poklonil a jak náhle odešed ve tmě rychle zanikal. A on slyšel za sebou její smích, pak rachot klepadla na dvéře.

Zastavil se, naslouchal; bylo mu úzko, smutno. Tam ty dvéře se teď otevrou — mohl také jimi, mohl teď zasednouti vedle Pauly. Ó Paula! Paula! Teď asi slyší o něm, co vyvedl, teď se Lotty na novo směje, a ta žabka Bettina s ní, i paní Butteauová a Tham sám také — — A Paula! Ta asi se diví, jaký on je, že by si nikdy nepomyslila…

Paula byla v tom okamžiku všecka šťastná. Obličej její zářil, usmívala se, jak seděla vedle Thama s ostatními u kouřícího se punče, a nepovšimla si toho dnes hrubě více nežli ostatní, když Lotty oznamovala, že pan Věk nepřijde, že mu nebylo dobře. A Lotty zasmávši se, spustila hned také:

Lék divné síly
vím já, můj milý —

Když se jí paní Butteauová ptala, co se mu stalo, zasmála se zas a zase zanotovala:

Hojí vše jemně,
pojď jenom ke mně,
já ti ho a k němu
hubinku dám —

Paní Butteauová měla o Věka starost největší. Znovu se tázala, co se mu stalo, a zdali ji, Lotku, vyprovázel. Ta zasedajíc na pohovku k punči, odvětila zase rozmarným zpěvem rozkošné Zerliny: