tvůrcům uměleckých děl nevždy dostává, že mu totiž porozuměno. —
Věk svléknuv španělského venkovana, vyšel ven ohlížeje se po Bettině, jež měla tu čekati. Ale nespatřil jí, za to Lotty za chvilku přiběhla, také juž přestrojená, majíc přes sebe tmavý, vlněný šátek, z jehož zakuklení pěkně vyhlížela její čtverácky se usmívající tvář. A juž se zavěsila Věkovi na rámě. Vysvětlila, že Bettinu poslala napřed před divadlo, aby dala pozor, aby jich maminka neminula.
Když sešli dolů, bylo před divadlem ještě boží dopuštění. Kolem se vše lidem hemžilo; kočáry hrčely, pokřiky vozků se ozývaly, i zmatená směs hlasů, volání, pohvizdování si a popěvků arií, jež všem dosud v duši zvučely. A noc tmavá; skoro nic v ní nezmohlo těch několik svítilen rudě do tmy mrkajících.
Lotty se té tmy děsila, i toho, že nenašli ani Bettiny, ani maminky. Darmo se po nich ohlížela; na umluveném místě jich nebylo. Věk ovšem netušil, že jeho společnice prve Bettinu schválně poslala, aby vyčkala matku a Paulu, a udala jim schválně jiné stanoviště, chtíc s Věkem osaměti.
Nyní, když všecko hledání marno bylo, s resignací se posléze odevzdala a řekla, že tedy půjdou sami, že maminka je se sestrami bez toho napřed. Věk otálel chvilku. Byl by rád šel s Paulou. Než posléze nezbylo, nežli aby přijal Lottin návrh; měl zase jedno potěšení zmařeno. A tak nastoupil sám s Lotkou cestu do jejího bytu. Klestil jí dráhu v tlačenici, a Lotty jako by se obávala, že by ji od něho snad odtrhli, přitiskla se těsně k němu.
Nic jí ta obtížná cesta tlačenicí a tmou nevadila. Naopak, bavila ji. Mladá herečka se smála vtipkujíc a kráčela těsně vedle mladého filosofa i pak, když se dostali na volnější místo. Byla tma, na nebi ani jediné
