dobře všimne a poví, až přijde domů; a Lotty, jak jí to asi sluší, a pan Věk, tomu je asi trochu úzko, a jak by ne, když poprvé vystoupí, to že Lotty také poprvé — —
A dále mluvila rozhovořená, až to Thama v duchu mrzelo. Musilť poslouchati, třeba že na půl ucha, ale přece sem tam nějaké slovíčko prohoditi, a tak nebylo mu možná, aby všechnu svou pozornost obětoval Paule, jak chtěl a si přál. Ta seděla vedle něho jako u vidění, jako v pěkném snu. Byla šťastna, že sedí vedle něho, že mu tak blízko, že je tak pozorný, na ni laskavý, že ji má jistě rád. Té chvíle byla o tom přesvědčena. Bylo jí tak milo, a nad to kolem krásně osvětlené divadlo, tolik lidí, tolik dam krásně oblečených! Milovala divadlo, měla touhu po dráze umělecké. V ten okamžik na ni ovšem nemyslila, ale všecko to okolí, jež měla ráda, rozhojňovalo její libé vzrušení, její blaženost.
Šum a hluk po divadle se čím dále tím více vzmáhal; čím dále tím častěji a obecněji se nahýbali dolů, obraceli se k orkestru, kde hudebníci seděli pořád ještě před pulty bez partesů, bez ouvertury. A na hodinách nad hlavní oponou bylo juž několik minut přes určený čas, už měli začínati.
V tom jako když vítr lesem zavane — zvláštní šum rozletěl se divadlem, sem tam se ozvalo hlasitější: „Ah —“
Přišel divadelní sluha do orkestru a rozdával partesy. Šly letem z ruky do ruky, juž jsou na pultech, a v tom, jako když po větru zavanutí spustí náhlý liják a bouře, strhl se rázem po všech prostorách divadelních tleskot; mocný, jediný, ohlušující, nad nějž vynikly okamžikem sborové jásavé výkřiky slávy.
A ten, jehož tak vítali, nevelký mužík ušlechtilé tváře, v bíle pudrovaných vlasech do copu spletených,
