Frantíkovi bylo nějak úzko. Žalman mlčel, hleděl zamyšlen, pak zase na něj oči upřel, chtěl něco říci, ale zamlčel se. Toho dne nejmladší Věkův divně odcházel od starého Žalmana. Cítil, že je soused rozmrzen, že se stal z něho takový bubák, jaký byl k jiným. A také ani neřekl „přijď zas“, jako jindy vždycky říkával. Doma se však Frantík matce nepochlubil.
Druhého dne se ani na zahrádku neodvážil. Jen u plotu stál a civěl a čekal, zahledne-li ho Žalman a řekne-li co. A Žalman, jda s konví k potoku (neboť bydlil sám a sám, a všecko si sám udělal, uvařil, vypral, poklidil) nejspíše ho nezahledl, protože na něj nezavolal, jako jindy. Nebo nechtěl.
A více se pak František k sousedovi nedostal. Bůh milý ví, jak se stalo, ale stalo se, druhého dne viděli od Věků jíti k sousedu Žalmanovi pány, komisi; byl v ní pan páter, kaplan, a nějaký cizí kněz, povídali, že z Prahy, a dva konšelé s drábem, a ti zrovna k Žalmanovi nic netušícímu do světnice.
Kramářovi Věkovi nebylo to nic divného; před lety takové komise byly tu v sousedství každou chvíli.
„Jdou si pro knihy,“ prohodil Věk, „dostali bez pochyby vítr, že má zase nějaké z Berlína —“
Františka zrovna bodlo, když uslyšel o knihách. Vzpomněl hned na tu tlustou, starou s obrázky. Svědomí se v něm hnulo. Když matka vyšla ven, plížil se za ní a vyznal se jí, co vyvedl u Žalmana.
„Nešťastný hochu!“ zvolala matka. „Najdou-li co, bude to na tobě, na nás. Žalman bude mysliti, že skrze tebe, že my snad — žes pak nemlčel.“
A jak se pak křižovala, ovšem že stranou, aby muž neslyšel, když se na večer k nim doneslo, že komise u Žalmana nenašla žádných českých knih z Berlína propašovaných, ale starou bibli.
