v límcových pláštích sami nebo s dámami v šátcích nebo pláštích, tu tam bylo viděti veliký deštník, tenkráte ještě dosti vzácný, sem tam volali do houfů nosiči, nesoucí v nosítkách dámu, aby šli jim s cesty.
Okroče, kryté i polokryté povozy na pérách také všechny hrčely tím směrem; ale když se už blížili svému cíli, k divadlu, bylo jim volněji jeti nebo zcela zastaviti, a čekati, až by dráha plna kočárů před nimi se uvolnila.
Paula sedíc vedle své matky všechno to roztržitě pozorovala v radostném svém vzrušení. Seděla tiše, ale v její tváři i v očích bylo znáti tichou blaženost. Často se setkal pohled její s pohledem Thamovým jasným a veselým, na ni se usmívajícím. Už ta cesta se jí líbila, a nic nedbala, že déšť až k nim prošlehoval, a že nevalný jejich povoz sebou hrozně házel na bídném dláždění a drkotal. Tham mluvil o cestě, litoval jejich nepohodlí, vypravoval o představení a co je řečí, že ještě není k opeře žádné ouvertury, že jak cestou slyšel, o čtvrté hodině odpolední ji ještě orchestr neměl a snad dosud nemá, že, jak slyšel, dají místo nové ouvertury onu k Idomeneovi Mozartovu.
Tham mohl nyní volněji vypravovati, nebo povoz jejich se náhle zastavil. Když mladý spisovatel z kočáru ven vyhledl, spatřil před sebou nekonečnou řadu povozů. Bylo také slyšeti zmatenou směs hlasů, pobídky kočích, volání pánů, výkřiky dam.
„To bychom se nedočkali,“ pravil Tham. „Nezbývá, nežli ostatek dojíti, jak to dělají skoro všichni třeba, že je hodně bláta.“
Paní Butteauová souhlasila. Tham vyskočiv pomáhal jí a Paule s vozu.
Zabalivše se do svých šátků a něco málo se vykasavše braly se blátem a kalužinkami do nedalekého
