Zamyšlen bral se od cedule dále do Klementina, nechtěje ani dnešního dne zameškati hodiny professora Vydry. Od oné chvíle, kdy se s ním sblížil, chodil k němu pilně i do korrepeticí, ač mu tyto právě někdy vadily dosti značně. Záhy však také ucítil, jak mu výborně slouží, neboť jimi se ponenáhlu počaly hojiti mnohé jeho slabiny mathematické. Také to z toho měl, že si patrně naklonil professora Vydru. Ten mu přál a rád vídal svého krajana, jak říkal Věkovi, poněvadž byl z Hradeckého kraje. Také mu juž půjčil několik starších knížek, v nichž mladý filosof pilně čítal a tak se v mateřském svém jazyce na dobrých vzorech utvrzoval a zdokonaloval.
Dnes po přednášce provázel professora Vydru do jeho bytu na korrepetici. Učený pán sám zavedl řeč na Mozartovo dílo a těšil se na ně velice. Když pak Věka propouštěl, sáhl do své sutany a vtiskl mu nějaké peníze do ruky. Věk se bránil a děkoval.
„Jen vezměte,“ pravil Vydra usmívaje se. „Vím, že nazbyt nemáte. Ode mne můžete. Máte to do divadla. Vím, že se těšíte.“
Věk se zapálil. Co by řekl? Vyznati se, že sám účinkuje a zpívá? To nebylo možno. Co by Vydra řekl! Nešťastného toho zpívání! Nezbylo, nežli vzíti professorův příspěvek…
Po celý den pak byl nějak rozechvěn. Čas mu zvolna ucházel, s neklidem očekával večer. Po obědě si zaskočil ještě do Řeznické ulice k Butteauovým. Tam panoval neobyčejný ruch. Lotty chystala si divadelní úbor. Dělajíc, jako by byla vlastně zaměstnána, Věka si skoro ani nevšimla. Po očku však pilně ho pozorovala, jak bude účinkovati její chování a není-li nějak skroušen.
Byl jinačí, pravda, nějak neklidný, ale k ní kajícně nepřišel. Snad vzdoruje. Ano, naschvál hledí si
