stav, opodál stála tmavozelená kamna, v koutě nevelký stůl s vyřezávanými trnoži, truhla, nějaká židle s lenochem a na zašlých, zčernalých stěnách nic, nic, ani obrázku. Všecko bylo tam tmavé, zanedbané a takové ticho, a jen se ozývaly staré, zčernalé hodinky dřevěné, zašlé věkem, špínou a mušinou. Lítaloť krátké jejich kyvadlo velmi rychle, jako divoké.
Najednou Františka jako by strach pojal — dalť se z ničeho nic na útěk, ku plotu, pod něj a domů, ač se ve světnici nic nehnulo. Ale hoch přišel zas a zase, když myslil, že je soused pryč. Než jak se ulekl, když jednou přitlačiv čelo k oknu zahledl v šeré jizbici souseda u stolu sedícího. — Viděl mu jen bílou jeho hlavu lysého temene, schýlenou ke tlusté knize s jakýmisi obrázky, opřenou o dlaň mozolovité, žilovaté ruky. Starý Žalman byl do čtení zabrán tak, že hocha sousedova ani nepozoroval. Ten stál a upíral v dětské své zvědavosti oči na čtoucího starce, na knihu, až pak sebou trhl jako zajíc a to, když Žalman se hnul, aby naslinil prst a obrátil list. Nežli se však stalo, byl už František za plotem.
Pak se dostal do tajemné jizby sousedovy mimo nadání. Bylo na jaře po tom selském pozdvižení. František si zašel zase do sousedovy zahrádky, ovšem v čas, kdy věděl, že ho tatík neuvidí; a tu se mimo nadání otevřelo okénko, bílá hlava sousedova jím vyhledla, a juž zapředen hovor; pak si Žalman hocha pozval do světnice. Bylo to dost vzácné, neboť on nezval nikoho, a Věková, když se jí synek svěřil, kde byl, řekla, že to div divoucí, ale že ho, Františka jako, nepozve, jen co bude trochu větší.
Od té návštěvy stalo se, že František častěji si zašel do sousedství, a čím dále tím jistěji a směleji. Někdy zůstal na zahrádce nebo u potoka pod olšemi, nebo u okénka, jež za parného léta Žalman otvíral,
