Dopadl, jak ani jinak býti nemohlo. Šlo to bídně. S počátku jakž takž, an professor chtěl studenta na věc uvésti, ale čím dále tím hůře, při čemž objevily se také Věkovy některé mathematické slabiny, a to dosti povážlivé. S Vydrovy tváře zmizel úsměv a stín se na vysokém jeho čele uložil, stín nemilého překvapení, nespokojenosti, až i rozmrzelosti.
Věkovi bylo bídně. Styděl se a přál si jen, kdyby mohl zmizeti nebo uprchnouti.
„Milý pane, ars mathematica vyžaduje píle a práce,“ ozvalo se pojednou. (Věk se už neodvážil na professora ani vzhlednouti.) „Jděte a cvičte se, takhle by to s vámi dobře nedopadlo.“
Slova zněla přísně, ale vážně a dopadla mocně, mocněji, nežli kdyby zlostně byla pronesena. Věk nevěděl ani, jak se dostal do lavice. Hleděl před sebe do explik a pozvedl teprve až pak očí svých, když tabule zase zvučela úhozy, křída se tříštila a kolem lítala; někdo počítal, ale ne professor, nýbrž jeden z posluchačů, a to tak čiperně, bystře a mrštně, že professoru nebylo třeba ani slovem do toho promluviti.
Vydra stál vedle, maje levici v kapse kleriky zastrčenu, v pravici drže křídu a stopoval jako rys práci studentovu. Jen hlavou spokojeně pokyvoval, „bene, bene“ přes tu chvíli opakoval, až pak luskl prsty a zvolav „optime,“ přistoupil chvatně ke studentovi, jejž v nelíčené své radosti objal.
„Gaudium meum, dimidium animae, to jste pěkně počítal! Radost, opravdu radost!“ to po německu a po česku dodal: „Odkud jste, jediný miláčku?“
„Ze Žebráka —“
„Tak? Škoda, že ne z Hradce, víte-li, z Hradce Králové, slavného města. Excellenter! Potěšil jsem se!“
