kolleje přesvědčil, jak měl přítel Butteauovy rodiny svatou pravdu. Na korrepetice u professora Vydry se však Věk dosud neodvážil. Nehořelť ani teď zvláštní láskou ku počtářství a raději tu opakovací hodinku, ač Vydra za ni žádného platu od nikoho nežádal a nebral, obětoval své nejmilejší hudbě, nebo si ji pak přidal u Butteauových.
Sám si to mladý filosof někdy vyčítal a vytýkal si, že nehledí seznámiti se s učitelem, jenž je tak upřímným rádcem a přítelem svých žáků, jenž je dle sil svých ze svého podporuje, za ně se přimlouvá a jim hodiny opatřuje. Než Věk jednak si dosti nedůvěřoval, cítě své nedostatky mathematické, jednak se obával o své volné chvíle hudbě posvěcené; to raději trpěl nedostatek, nežli aby se jich vzdal úplně.
Dnes sedě ve škamně nemyslil ani na professora ani na mathematiku, ač počítal. Počítal, že teprve zítra bude hodina na housle, ale že dnes, jak zvěděl, je zkouška v divadle, že tam bude Lotty a že Bettina nebude také asi doma, a že kdyby si tak našel nějakou záminku, že by si mohl k Butteauovým zajíti třeba po svačině, aby se nezdálo, a že by si pak mohl s Paulou pěkně pohovořiti. Zahrála by mu, přinese jí svou skladbu, však nemusí hned věděti, že je od něho, a zví tak, jak se jí zalíbí, co jí řekne.
Prudký hlomoz, vzniklý náhlým povstáním všech posluchačů, přerušil proud Věkových myšlének. Mladý filosof vstal také jako všichni a upřel jako všichni zrak svůj na professora, jenž se bral ode dveří ku podiu a odtud ke kathedře. Byl to exjezovita pater Stanislav Vydra, slavný mathematik. Přišel v černé sutaně kněžské, do níž se vždycky oblekl, kdykoliv šel do kolleje přednášet.
Byl muž ani ne padesátiletý, nevysoké postavy, suchý, vysokého lysého čela, tváře význačné. Na ní
