před Klementinem měl značnou ujmu. Mizelať značná část chodců ve klenuté jeho bráně, kdež bylo jako v oulu. Studenti v pláštích nebo bez nich, ve třírohých kloboucích, o holích brali se tudy do kolleje. Nádvoří záhy se plnilo, záhy však také řidlo, nebo studenti se rozcházeli do různých síní, podle toho, kterého professora šli poslouchat.
Věk, ničeho si po ulici nevšímaje, zamyšlen vstoupil do nádvoří, kdež se nezdržel. Odvětiv roztržitě na pozdravy známých, vešel do síně, kam se hrnulo mnoho studentův. Přišel záhy, a proto bylo ještě dosti místa ve škamnách. Jindy si místo vybíral, nejraději hodně v zadu, aby nebyl professorovi tak na očích. Dnes neuvažuje usedl, kde se mu namanulo; bylo to hezky v předu, nedaleko kathedry.
Venku nebe jen zářilo, tu v síni však nebylo nazbyt světla, za to však velmi živo. Hluk a šum jako hlasný bzukot plnil dosti velkou prostoru; páni filosofové velmi živě se vespolek bavili, chystajíce si sešity a psací náčiní, aby byli připraveni, až professor začne. Věk v této síni byl loňského roku sotva několikráte. Zanedbav s počátku přednášky mathematické, měl pak mnohé obtíže, jež mu studium vědy Archimedovy a Euklidovy sladším neučinily. Nejvíce ho však hudba zdržela, jak už vypravováno. Tohoto však roku, druhého, co na filosofii meškal, nebo vlastně prvního, an první byl zmařen, hleděl vše vynahraditi. Nepodařilo se mu dosud úplně, tak že pomyšlení na budoucí zkoušky z mathematiky nebylo mu nejmilejším, nicméně neměl už tak zlé svědomí a pokojněji, ačkoli ne zcela jistě, mohl pohlednouti na vážného a přísného professora Vydru.
Také na něj teď jinak pohlížel nežli loni, a to jmenovitě od oné chvíle, co se o něm Tham tak pochvalně vyjádřil a co se Věk sám za pilnějších návštěv
