‚Víte-li, milý abbé,‘ povídala stará Micelliová schválně před Saporitkou, tak Lotty vypravovala, ‚že se má dcera[1] dostane ke dvornímu divadlu?‘ Saporiti sebou prý zrovna škubla, „haha —“ smála se Lotty, a pak pokračovala: „Očima chtěla Micelliovou zrovna probodnouti.“
„To věřím,“ prohodila paní Butteauová, a na hlase bylo znáti, že se směje. Ale hned dodala zvědavě: „Opravdu, ke dvornímu divadlu?“
„I to to,“ odvětila vesele Lotty. „Když se abbé staré Micelliové ptal, ke kterému, odpověděla zcela opravdu a vážně, že ano, že to jistě bude a dost brzo, že její dcera stane se královskou, komorní zpěvačkou, že to kartářka na Pohořelci třikráte vyčtla z karet.“
To juž ke smíchu se strojíc Lotty vypravovala; nyní vybuchla, a s ní daly se i matka i sestra do smíchu. Zvláště malé Bettiny smích zněl pronikavě.
„To se — asi — smáli —“ za smíchu volala paní Butteauová a pokračovala: „Stará kartářka — haha — přestaňte juž, děti, juž se nemohu ani smáti! — Z Pohořelce kartářka — haha! — A co jí na to řekli?“
„Ten abbé je šelma. Jen se prý usmál a povídá, proč by to nemohlo být? A víte, on Micelliovou dobře zná, jak by slušela dvornímu divadlu. Že by se tam dobře hodila, povídá, ale že karty jsou přece jen papír, kontrakt že by byl lepší, ale to proroctví prý přece za něco stojí.“
Daly se na novo do smíchu. Paula v ten okamžik se vytrhla ze svého zamyšlení, ne pro ten smích, ale že se ozval za ní hlas. Byl to pan Butteau, jenž neslyšán vstoupil.
- ↑ Byla toho času zpěvačkou u Pražského divadla.
