ličky. I co na nich bylo psáno, sen mu pověděl, ano ve své moci rozvázal také pouto Paulino a ta někdy se svým učitelem hovořila, ano mu i zazpívala.
Měl rád sny o Pavle a bylo mu po nich po celý den nějak v duši volněji, veseleji, ale po snech, v nichž milá mu žačka hovořila nebo zpívala, bývalo mu jí tím více líto.
Tou dobou stala se také divná věc. Mladý filosof chopil se opět péra a počal skládati. Ovšem že žádných pochodů granátnických, ani menuetů a „tajčů“ všelikých, ale nocturna, elegie, zastaveníčka, adagia bolná, plná sentimentálnosti. Melodie jako by se samy mu řinuly, a byl v těch okamžicích tvoření všechen sladkobolně rozechvěn, a míval jen to přání, kdyby některou tu skladbu Paula zahrála, aby ji mohl u ní poslechnouti, aby Paula zvěděla, že to jsou skladby vlastně její, pro ni… Než neodvážil se jimi se pochlubiti nebo je přinésti.
Často také o tom uvažoval, jak asi Paula smýšlí. Stala se mnohem srdečnější a bylo zřejmo, že ho ráda vídá. Viděl to z jejích úsměvů, z jejího laskavého vítání i z ceduliček, v jejichž otázkách a poznámkách nebylo juž oné chladnosti a správnosti jako s počátku, ale čím dále, tím více volnosti a srdečnosti.
To vše ho těšilo velmi, a jestliže někdy jejich „hovor“ se zvláště po jeho přání vydařil, a to bývalo, když Lotka meškala u zkoušky nebo někde ve městě, tu všechen potěšen i nadšen se domů vracel a té míry pak zůstával i po celé odpoledne i večer. Za to, když s Paulou úkol houslový jenjen přehrál, a juž tu Lotka byla, aby ho k nim do pokoje zavedla, tak že si s Paulou ani nepohovořil, ani chvilku s ní sám nepobyl, měl návštěvu svou u Butteauových toho dne za marnu, i vracel se pak domů nespokojen, ano mrzut.
