mněl-li na professora Vydru, ozvalo se mu svědomí nejhlasitěji.
K tomu všemu neklidu a rozruchu přibylo mysli jeho nové vzrušení. Až do této doby nepřišel nikdy do společnosti dámské. A tu když v neděli stál u svého pultu na kůře u Panny Marie Sněžné, přistoupil k němu pojednou regens chori Praupner a řekl, nechtěl-li by hodinu. Věk, nemaje ovšem nazbyt, s radostí přisvědčil.
„No, no, tuze se netěšte!“ Praupner na to, vida radost studentovu. „Mnoho medu tam nebude. Říkal mi Butteau, je u Bondinia, v kanceláři, nevěděl-li bych, kdo by učil jeho dcerku na housle. Chcete-li, jděte tam třeba hned, ještě dnes. Žádal mne, abych nezapomněl a brzo mu někoho poslal.“
Věk přisvědčil, že půjde, a to byl všechen jeho rozhovor s Praupnerem o této věci. Než způsobil mu dosti starosti. Jméno Butteau mu nebylo neznámo. Mlle. Lotty Butteauovu znal z divadla. Ostýchal se mezi dámy a zvláště divadelní; obával se také toho, že má učiti dívku. Zajisté sestru té herečky. I odvážil se tam a vrátil se pak valně vzrušen.
XIII.
O dvojí lásce.
F. Věk navrátiv se domů, po celý večer se nedal do práce. Meškaltě v duchu pořád ještě u Butteauových. Z mysli mu nešlo, co tam byl viděl a slyšel. Už byt sám ve svém příliš volném uspořádání, s divadelními obleky ho překvapil, pak Betty s věncem na hlavě, a Lotty tak volně sobě vedoucí! Takové dívky ještě nikdy neviděl. Byla smělejší a jistější ve všem nežli
