Než pro štěstí jejich skladatel přišel domů dosti pozdě, kdy v kamnech jeho chudé světničky byla jen čirá tma a notný tah, neboť venku zuřila sněhová vánice. A tak mladý komponista F. Věk chytil svazek svých skladeb, a mrštil jím o zem, někam do kouta, ve kterémž nehodném místě jeho sny a myšlénky hudební odpočívaly bez milosrdenství až do rána.
Zatím jejich autor přecházel dlouho světničkou, maje hlavu sklopenu; pak usedl na lože a opět hleděl strnule před se v myšlénkách. A když posléze ulehl a zahrabal se do peřin, ještě nemohl usnouti.
Mozart, Volfgang Amadeus, mu nedal spáti. Pořád ho slyšel i viděl a byl jist, že do smrti nezapomene těch chvil, kdy Mozart na konec hudební akademie, pořádané dotčeného večera v divadle, sedl ke klavíru a jal se přednášeti své fantasie. Těch nesmírných, nebeských harmonií! Všechny v divadle uvedl u vytržení i skladbou i hrou! Jakou bouří pochvaly otřásalo se všechno divadlo, když skončil! Bouře ta se neutišila, až když veliký ten muž nevelké, složité postavy vložil své bílé, drobné ruce opět na klávesy, a vypukla na novo, když chtěl po druhé vstáti. I poslechl opět záře spokojeností a zahrál po třetí. Divadlem zavládlo ticho takové, že by i špendlík upuštěný bylo slyšeti. Věk nahoře na gallerii všechen zardělý, nesmírně vzrušený sotva dýchal. Ale škubl sebou bezděky a zachmuřil se, když hrobovým tichem tím ozval se pojednou ze přízemí rušivý výkřik: „Z Figara!“
A pak! Mistr poslechl i na tento hlas, nebo hned zabočil do motivu nejoblibenější tehda arie z Figara: „Non più andrai“ — a hrál arii, pak variaci první, druhou, třetí a dál a dále jinou a opět jinou, jednu krásnější a zajímavější nežli druhou, a
