se dal na vysoké učení připsati. Student, jenž byl v klášteře vždy nejpilnější, jenž poslední dobou studoval s vyznamenáním a ze všech předmětů měl eminenter, jenž posledního roku na gymnasii byl praemio donatus, a to první, počal a to hned ze začátku kollej nějak pomíjeti a ne zrovna horlivě navštěvovati. Vina toho byla svoboda, ve které on, dosud klášterským řádem co nejpřísněji vázaný, se ocitl. A náhle se v té svobodě ocitl. Měla tolik svůdného a mohl skrze ni dojíti věcí a požitků, po kterých vždycky tak toužil!
To byla hudba především a vlastně jediné. Ta jen byla toho příčinou, že svobody své nadužíval. Lásku k zpěvu a k hudbě přinesl si juž z domova. Matka a ještě více kmotr, ctný regens chori Havránek, mu jí vštípili; v klášteře pak ji utvrdili a šlechtili, jakož i znamenitý pozaunista Strádecký. Jako choralista nezpíval Věk jen na kůru svého kláštera, ale dostal se časem také „na výpomoc“ na kůr některého jiného kostela, nejčastěji františkánského u Panny Marie Sněžné. Tam ho poznal regens chori téhož kostela Václav Praupner. Ten byl na kůru jako generál před vojskem, přísný a neslevil ani noty. Proto choralistu od benediktinů tuze těšilo, že ten, před nímž měli i staří a kosáci strach, byl s ním spokojen, a nejednou mu i na rameno poklepal.
Na kůrech mluvilo se často o skladatelích a znamenitých hudebnících. Tenkráte byl v Čechách každý kantor vesnický dobrý muzikant. Znamenitých pak tenkráte žilo v Praze jako maku. Mladý choralista slýchal od svých kollegů o té a té mši, kterou tam a tam provedli nebo provedou, o tom a onom skladateli, a jako myška skrčen, kdesi za pultem naslouchal, když staří muzikanti si vypravovali o té neb oné skladbě nové, když vyslovovali s úctou ano
