Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/109

Tato stránka nebyla zkontrolována
110


měl ani Lessinga, ani Wielanda, nic, a tak to doháním —“

„Dobře, dobře, ale na české spisy nemáte zapomínati. Teď asi nemáte nic ke čtení?“

Věk se přiznal, že nemá.

„Tedy vám něco českého opatřím, chcete-li totiž —“

„Ó, ano, ano!“ zvolal chvatně a rád mladý filosof. „Budu vám tuze povděčen!“

„Nesejdeme-li se jinak záhy, nechám vám nějaký spis u Butteauových. Jsem rád, že je vám české čtení milo. Ó, jak je takových poskrovnu!“ a z povzdechu toho bylo znáti upřímné, hluboké zkormoucení.

„Ale zdržuji vás, jsme na rozcestí,“ pravil Tham, podávaje Věkovi ruku. „Jsem opravdu rád. A pannu Paulu učte hezky,“ dodal pojednou.

„Raději bych ji naučil mluviti,“ odpověděl student.

„Ba to —“ a Tham tiše si povzdechnuv, potřásl jeho rukou a dav mu „dobrou noc“, zabočil do sousední ulice. František Věk chvilku za ním hleděl. Pak zamířil rychlým krokem k svému bytu. Stmívalo se a chladný vítr pohvizdoval neosvětlenými ulicemi.


XII.
Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích.

Tou dobou byl F. Věk už druhý rok ve filosofii.

Ony peníze, které otec jeho získal prodejem knih ze zabavené bibliothéky benediktinské a které na radu Věkové uschoval, přišly mladému studentovi velice vhod. Jimi stalo se, že se mohl první rok v Praze uchytiti, jimi však se také stalo, že František první čas pozapomněl na hlavní svůj účel, pro který