Ana teď paní Butteauová umlouvala s novým učitelem hodinu, v kterou by přicházel, přistoupil Tham ke klavíru, kde Paula seděla.
„Četla-li jste juž něco?“ ptal se tlumenějším hlasem.
Paula přisvědčila a sáhnuvši po rukopise, vyňala z něho lístek, patrně juž připravený, na němž bylo napsáno: „Bude to krásné! Těším se tuze! Dnes budu čísti celý večer.“
Bylo zřejmo, že slova ta způsobila autorovi radost. V očích mu zasvitlo bezděky. V tom němá dívka chopila se náhle péra a připsala: „Ó, že nemohu v tom hráti!“ Bolesť těch slov zjevila se v ten okamžik také v její tváři. Mihla se jí jako smutný stín; ale juž zmizela, jak jí Tham stiskl ruku a ohlednuv se vzal si také cedulku, již na kvap strčil do kapsy u vesty.
Zatím už Věk dojednav s paní Butteauovou o čase a o houslích (o platu nebylo prozatím žádné řeči) poroučel se dámám; nyní juž jistěji. Paní Butteauová se s ním loučila velmi srdečně, jako s dávným přítelem. Také Lotty i ta žabka důvěrně a vesele mu s Bohem dávaly. Jen Paula byla nějak roztržita. Matka ji musila upomenouti. Tu vstala a uklonivši se zlehka, podala svému mladému učiteli ruku. Tham se měl také k odchodu oznámiv, že přinesl k rozepsání novou svou hru, na kterou se v Boudě chystají, a zanechal panu Butteauovi, jenž dnes z divadelní kanceláře Nosticova divadla tak dlouho nešel, nějaké vzkázání, týkající se ekonomických věcí divadelních.
Filosof Věk odcházel ve tváři zardělý, očí zářících. Byl nějak povznesen a potěšen. Měl radost, že to tak dobře dopadlo, neboť se bál, když sem šel. Těšilo ho, že mohl ukázati, co umí, a že se to líbilo, těšila ho neobyčejná ženská společnost i zvláště to, že se seznámil s panem Thamem.
