Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/106

Tato stránka nebyla zkontrolována
107


Paní Butteauová nechavši sklízení, vstoupila mezi dvéře a záříc mateřskou radostí hleděla na své dcery. Betty tichounko přizvukujíc stála vedle ní, Tham bez okolku sednuv na jednu z židlí plnou pestrého oděvu naslouchal, více však Paulu pozoroval. Mladý filosof stojící vedle něho naslouchal ze všech nejvíce pro hudbu samu i sám zpěv, ač oči jeho také více němou Paulu pozorovaly nežli zpívající Lotty. A pak se také ocitl vedle klavíru, ani nevěděl sám, jak. Jen to bylo jisto, že se nějak přiznal, že je zpěvák, a že se tuze nebránil, když ho žádali, jmenovitě paní Butteauová, aby něco zazpíval. Přešlať ho, jak první akkord na klavíru zazvučel, všechna ostýchavost a dostal se pak záhy do muzikantského ohně. Lotty mu podala nějakou arii z Paisiellova „La gare generose,“ tázajíc se ho, zná-li ji. Neznal, ale oznámil, že se přece pokusí, a zpíval z listu pryč, a pěkně, že až Paula překvapeně od svých partesů po něm se nejednou obrátila, a Lotty i Tham a všichni svého obdivu neutajili i nad dovedností zpěvákovou, i nad jeho pěkným a zvučným hlasem.

To mladému Věkovi pomohlo rozhodně. Zvítězil u rodiny Butteauovy. Když dozpíval, všichni tleskali, i Paula, paní Butteauová pak chválila nad míru, vrchovatě, a řekla Paule:

„To budeš míti učitele! Jak je hodný ten pan Praupner!“

Zatím už déšť ustal. Mladý filosof se chtěl poroučeti, ale nepustili ho; nejvíce ho Lotty zdržovala. Nemohl se ubrániti, poslechl a zpíval, střídavě sám a také s Lottinkou.

Bezděčný koncert ukončil se teprve pak, když časné stíny podzimního dne počaly se v pokoji ukládáti a nebylo dobře viděti na noty.