Paula skutečně dala se do čtení. S počátku jen listy přemítala, zvědavě do nich nahlížejíc, ale pak ji jeden z výstupů nějak zabavil. Četla ho, četla druhý a ten za ním, a juž nedbala vypravování autorova ve druhém pokoji. Jeho dílo bylo ji všecku upoutalo. Četla patrně s velikou dychtivostí, upřímně.
Maminka ji volala na mléko. Hned nešla. Chtěla ještě výstup dočísti. Proto pospíchala. Než nepřečetla, neboť někdo zaklepal na dvéře. Rychle se vztyčila. Dvéře se otevřely, a vstoupil svěží panáček, útlý a štíhlý, příjemného líce, dle všeho student. Byl to mladý filosof František Věk.
XI.
F. Věk stane se učitelem i žákem.
Zjev mladé dívky ho překvapil.
Uklonil se a pozdravil ne bez rozpaků a počínal se omlouvati, že přichází touto dobou, že však — — Tu se bezděky zarazil, hledě na dívku, jež zlehka pokrčivši rameny, smutně se usmála, položila na rty pravý ukazováček a pohledla ke druhému pokoji.
Proto Věk jal se pokračovati tlumenějším hlasem domnívaje se, že mluví příliš nahlas. V tom zjevila se mezi dveřmi paní Butteauová, jež neznámého jí studenta uvítala s přirozenou svou vlídností. A stala se ještě vlídnější, ano srdečnou, když se dověděla, že pan filosof přichází na poslání pana Praupnera, regenta chori u Panny Marie Sněžné, znamenitého tehdy hudebníka a komponisty, jehož mše, offertoria, nešpory, symfonie, requiem všude byly známy, jakož i opera „Circe“, že mladý pán na doporučení jeho přichází se nabídnout za učitele hry na housle.
