Stránka:Jesenská, Růžena - Úsměvy (1889).djvu/85

Tato stránka byla zkontrolována

Srpeček.

Když jsem oči otevřela,
byl již bílý den,
srpeček se ke mně díval
ještě do oken.

Opozdilec! Já jsem snila,
a on — za mne bděl,
až se jásot křídel venku
vzduchem rozletěl.

Hleděla jsem s podivením
v jeho zlatý svit,
a on ke mně tázaje se:
„Ty již nechceš snít?“

„Dost, můj milý, mám již snění,
díky na stokrát;“ — —
pobledl a zmizel v modru,
srpeček šel spat!