Tato stránka byla zkontrolována
Až dovedu tě pod jabloň,
kde zpěv nás ptáků vzruší,
až zašeptáš své: „duško, skloň, —“
my vejdem spolu do nebe,
ach, dávno mám již u tebe
svou duši.
II.
Zas vidím lesy, pásmo cest,
a pod jezerní stěnou
zřím odlesk nebe, luny, hvězd,
a zase větve nade mnou
svou třásní vonnou, příjemnou —
se klenou.
A zase slyším trylkovat
kdes na větvici drozda,
zas v dálce hučí bystřin spád;
a čekám, co v těch končinách
mi v nejkrásnějších mojich snách
se dozdá.
A uzřím tebe! Nezpívá
pták v blízku na haluzce,
leč píseň jeho tesklivá
