Tato stránka byla zkontrolována
Netykavka.
Polopíseň, šumot tichý
lesem vane, —
jsou ty smrky po kořeny
rozzpívané.
Zastřená je clonou chvojí
moje lávka,
do vysoka zlatí se k ní
netykavka.
Pohlížím, jak ostružkami
jemně kývá,
div se sama od písniček
nerozzpívá.
Jsem tu jako větví řasných
za oponou,
myšlenky mé v polopísni
lesů tonou.
Štěstí moje bloudí někde
za horami,
vidíš, zlatá netykavko,
jsme tu samy!
