Stránka:Jesenská, Růžena - Úsměvy (1889).djvu/23

Tato stránka byla zkontrolována

Netykavka.

Polopíseň, šumot tichý
lesem vane, —
jsou ty smrky po kořeny
rozzpívané.

Zastřená je clonou chvojí
moje lávka,
do vysoka zlatí se k ní
netykavka.

Pohlížím, jak ostružkami
jemně kývá,
div se sama od písniček
nerozzpívá.

Jsem tu jako větví řasných
za oponou,
myšlenky mé v polopísni
lesů tonou.

Štěstí moje bloudí někde
za horami,
vidíš, zlatá netykavko,
jsme tu samy!