Stránka:Jean de La Fontaine, Bedřich Peška, Gustave Doré - Čtrnáctero bájek Lafontainových - 1873.djvu/25

Tato stránka byla ověřena

  
  Není lehce, milý brachu,
  odvyknouti strachu.
  Trvám, že i člověk má
  strachy jako já.“
  Takto zajíc rozumoval,
  ohlížel se na vše strany
  a ušima nepokojně stříhal;
  chuďas celý polekaný
  o bezpečí pochyboval.
  Stín, kterýž se kolem míhal,
  hnutí listu v háječku,
  ba i pouhé nic
  způsobily jemu horečku;
  tak poděšen byl zajíc.
  Trudnomyslný ten pán
  pojednou byl znova polekán
  lehkým hlukem povzdálečí,
  tak polekán, že běhy zaječí
  mžikem na útěk se daly
  a k brlohu pospíchaly.
  Na útěku přiběh’ k večeru
  k tichounkému jezeru,
  a jak po břehu se žene,
  se všad žáby poplašené
  do jezera skákají,
  pod vodou se skrývají.
  „Vida, praví Macek k sobě,
  co se strachem děje tobě,
  toho teď jsi původem.