jen lampa jeho posud jiskry metá,
v mystickou růži plamen její zkvetá,
až jeho žárem strop i stěny shoří.
Teď jenom duše z očí Tvých se dívá,
hled její smutný jest a dojímavý,
jak slunce v západu, když kraj se stmívá;
a když má tvář se ve Tvých ňadrech skrývá,
já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví,
a slyším labuť, jak si k smrti zpívá.
Co anděl smutku přišel k prahu Tvému
a Tobě řek’: „Buď ženou v utrpení!“
co juž v Tvém srdci ani místa není,
by jenom bůh a hroby zbyly jemu:
pojď, já chci býti paprskem v Tvé snění,
pojď, já též umím odříkati všemu.
Pojď, i mé vzdechy o samotě hynou,
pojď, hlavu k hlavě, srdce k srdci úže,
když osudem ne, buďmež šťastni vinou!
Nám zbude noc, sny Manfreda a růže,
a moře, hory, odkud duch náš může
i nad svých rájů kroužit rozvalinou!
 |
