Tato stránka byla zkontrolována
I.
V ROZPUKU.
Ten jarní déšť je roven děcka pláči,
teď sněhu slzy a teď slunce smích!
Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,
tam náhodou se sešli v alejích.
Ó bože, k jejich štěstí chvilka stačí!
Jak stalo se to, že jí podal rámě?
Jak stalo se, že přijala je hned?
Šli spolu. — Bylo jim, jak náhle v chrámě
před bohem stáli by, jich mlčel ret
a zlatou pohádkou byl kol jim svět.
Šli spolu. Kéž ta cesta konce nemá!
Než vítr metá déšť jim v tvář i zrak,
nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,
však srdce jich to zázračný je pták,
jenž v jásotu se ztrácí do oblak!
