II. Z kulturního života nové Ukrajiny.
- Ukrajinská literatura.
- Rozvoj nakladatelských družstev ukrajinských.
- Ukrajinská lidová kultura a hudba.
- Divadla na Ukrajině a jejich rozkvět v poslední době.
- Ukrajinské malířství a sochařské umění.
- Ukrajinské školství.
1. Ukrajinská literatura.[1]
Jazyk národa a jeho literatura je nejlepší, nejjistější známkou národního svérázu a samostatnosti. Není ovšem znakem jediným, ale jedním z prvých kriterií.
Ukrajinci mohou být hrdi na svoji literaturu. Vyrostla za nejtěžších okolností, pronásledována ve školech i v úřadech. Vyrostla z milionových mužických niass, v nichž dříme sice velká utajená síla, ale které jsou přece jen temné a analfabetické (z více jak 80%) k takové výši, že může se směle přiřadit k ostatním slovanským literaturám, a až svět pozná výtvory ukrajinských spisovatelů z posledních dob (Frankovy, Lesji Ukrajinky, Kocjubynského, Vynnyčenka), zařadí ukrajinskou literaturu nebo aspoň část jejích moderních, mladých autorů do litera tury světové.
Osud ukrajinských spisovatelů byl tragický. Není mezi nimi jednoho, který by nebyl těžce trpěl a strádal pro svůj národ. Dvě největší jména ukrajinská, Ševčenkovo a Frankovo, mohou být přímo symbolem mučennictví.
Je téměř neuvěřitelným zjevem, že se v posledních dobách podařilo ještě starorusínským reakcionářům prosdit tu a tam článek v českých novinách, ve kterých negují celý ukrajinský kulturní život a označují ukrajinštinu za pouhou smyšlenku a intriku německou, ukrajinský jazyk pak za umělou fonetiku Wasilkovsko-Smal-Stockou.
- ↑ V této kapitole opakuji některé části ze svých brožur „Ukrajinská otázka“ a „Prosím za jeden slovanský národ“, jejichž první vydán í je rozebráno.
