„I totě pěkně, tatínku,“ volali Broučci. „Ale prosím, jak to přece bylo s tím andělem? Viděla ho, anebo neviděla?“ ,Milí Broučci, to jă sám nevím. Ale proc by ho byla neviděla! Kdyby lidé měli čistší oči, viděli by mnohem více. Jí pak nikdo nedokáže, že anděla neviděla. Daleko lépe však jest andělem být než anděla vídat.l - „A jak pak ona mohla být andělem?“ _ ,Já myslím, že hleděla lidem sloužit, jako my jim sloužíme.l - „A zdali pak přece někdy anděla nepotkala?“ - ,Nepochybně ho potkala, a on ji viděl, a měl radost. Ale zdali ona také viděla jeho, to já nevím.'
3. Pohádka o osloví a rybách.
Poďte, Broučci, povím vám něco pěkného. Víte, já jsem dnes vyletěl z domu o něco dřív. A co jsem vám nespatřil! Tam, kde já svítím, jest v krásné zahradě nová škola. A tu v zelené trávě pod stromem ležel synăček. Nejdřív jsem spatřil červené jeho punčošky. Leželť na břiše, tvářičky měl ve dlaních, nožičkama ve střevíčkách a v červených punčoškăch třepetal v povětří, před sebou měl otevřenou čítanku, a něčemu se učil na hlas z paměti. Někdy se dal i do smíchu.
Já bych byl rád věděl, čemu se učí, a několikkrăt jsem letěl kolem, ale nebylo mu dobře rozumět. Jenom jsem slyšel osla jmenovat. Tu vkročil ze školy do zahrady pan učitel. - „Synăčku, vždyť už nevidiš. A budeme večeřet.“ - ,Však já to, tatínku, už umím.' - „Tak dej mi čítanku, a odřikej.“
A teď jsem slyšel synăčka zřetelně odříkăvat:
Osel jda v létě okolo rybníku, dostal žízeň. I sehnul se a pil. A tu viděl celý mrak ryb a rybiček rozmarně k břehu plovoucích. Nemohlť se udržet. I zeptal se jich: „Co pak vy tu děláte? - Není vám tam zima? - Či vy se jdete na mne podívat?“
Ryby neřekly ani slovíčka. Podívaly se jedna na druhou, daly se do velikého smíchu, a zmizely v hlubinăch.
‚Oslovi neodpovídej. Usměj se, a jdi domů!‘
„Dobře to umíš,“ řekl pan učitel, a plácaje synáčkovi na záda, odcházel s ním k večeři. - ,Ale tatínku, to byl hloupý osel.l - „Ano, synáčku, ale lidé jsou ještě mnohem hloupější a domýšlivější. Jenom nejsou takovi dobrăci.“
Broučkům se histůrka líbila, a než tatínek zas odletěl, uměli i oni bájku z paměti. Ale když byl tatínek za potokem, tu si Broučci něco vzpomněli, a začali křičet: ,Tatínku, tatínkul' - „Co pak, Broučei?“ - ,Přiveďte nám také jednou takového osla.l - „Vy byste mu odpovídali. Zatím ne. Až budete umět oslovl neodpovídat.“
4. Pohádka o tom, proč ten povidal tenkrát pohádku nedopovidal.
Jeden šel ze školy, druhý šel na trávu, třetí šel do lesa na houby, a ten čtvrtý nešel nikam. Soukal taťkovi cívky, a šel se jen proběhnout. Sešli se u cihelny, právě když se dostavila bouřka, a spustil se hrozný' lijavec. Nic jiného jim nezbylo než utěoi se do cihelny. Však byla prázdná. Jenom v ní byl zajíc, a i toho oni vyplašili. Musil mu kožich dobře zmoknout, ale přec se raděj pustil do lijăku, než by zůstal s takovými hochy pod jednou střechou.
Když pak Iijăk dlouho nepřestával, povídal soukač: „Tak já vám budu něco vypravovat.“ - ,Vypravuj, ale musí to být pravda.“ - „Bodejť by byla. Bylo to tenkrát, když se zajíci stěhovali. Sešlo se jich tolik, že jich bylo víc než v Egyptě kobylek.“ ,Co to povídáš! To není žádná pravda.Í - „Bodele by to byla pravda. Všecko všady bylo samými zajíci pokryté, a valilo se to ku předu jako řeka, ba jako veliké moře.“
„Psi se jich báli, a zalízali. A když jeden mezi ně skočil, byl ztracený.“ -- ,Ale co to povidăš: Pes ztracený mezi zajíci!‘ — „Bodejť by byl. Proud ho strhl, a on musil, chtě nechtě, běžet s nimi. Co zvede jeden pes, když jest zajíců víc než kobylek? - A z počátku on běžel ve svém způsobu, ale zajíci mu pořád skákali na záda. Tak co on udělal? - Začal s nimi skákat jako zajíc.“
