Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/87

Tato stránka byla zkontrolována


očka jako vy, a dala mně takový veliký kus, větší než jim.“ – „Ó, však ne,“ bránili se druzí. „Ona nám dala také takový veliký kus, a dvakrát.“

„A co pak vám to dala?“ – „I takové to bylo slaďounké.“ – „Med?“ – „Ne.“ – „Jahody?“ – „Ne.“ – „Třešně?“ – „Ne.“ – „Jak pak to vypadalo?“ – „Takové to bylo smáčknuté, a byl toho věnec.“ – „Tak to byly fíky.“ – „Fíky, fíky, ano tatínku, fíky, fíky to byly, fíky.“ A broučci byli rádi, a maminka byla ráda, a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela, také byla ráda.

„Ale broučci, jestli pak jste pěkně poděkovali?“ ptala se Janinka. – „Poděkovali? Ó, my jsme zapomněli.“ – „To nebylo hezké. Já vám povím: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunkovi a Verunečce, pěkně poděkujete, a že je všickni pozdravujeme.“ A Janinka jim dala med, a tatínek a maminka pěkné pozdravení, a broučci to tam zanesli, a pěkně to vyřídili.

A měli se rádi. Tatínek svítil, a maminka hospodařila, berušky jí pomáhaly, a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí. Jenom že se u Janinky všickni sejdou. A sešli se, všech deset broučků i s tatínkem a s maminkou, a ti z roždí také všickni. To jich tam bylo! A seděli kolem kamen, jedli a pili, a povídali o kmotříčkovi, a o kmotřičce, a jak to bývalo za starých časů, a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho velikého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom lešeníčku kázal: „Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati,“ a jak tatínek pak byl přece neposlušný.

„Nu, broučci, kdy pak vy poletíte?“ ptala se Janinka. – „Ó, už brzy, viďte, tatínku.“ – „I, snad, dá-li Pán Bůh, o příštím Janě.“ – „Tak dobře,“ slibovala Janinka. „Dá-li se mně toho Pán Bůh dočkat, já vás vyprovodím. A starý brouček z roždí prorokoval, že letos nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A byli rádi. Ještě se pomodlili,

77