Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/86

Tato stránka byla zkontrolována


krásná očka jako oheň. Seděl na kapradí, a díval se na broučky. Broučci zůstali stát, a dívali se na něho.

„Však já se vás nebojím,“ začal ten brouček. „Viďte, vy jste svatojánci. Tatínek povídal, že jste hodní.“ – „A kdo pak ty jsi? A co pak tu děláš?“ – „Já jsem Verunek tamhle ze šípku. Vidíte jej? Já jsem vyprovázel tatínka, a teď si odpočívám.“ – „A ty jsi sám? Nemáte víc broučků?“ – „I ještě máme Verunečku. Ale ona jest doma u maminky. Pojďte se na ni podívat.“ A broučci že půjdou a šli.

Verunka stála pod šípkem, a dívala se. „Maminko, podívejte se, to jest svatojánků. Oni se jdou k nám podívat. Kde pak jest Verunečka?“ A Verunečka přiběhla, a – ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! – „A co pak se, ty beruško, necháváš nosit?“ ptala se Verunka. „I oni jsou rádi, že mne mohou nosit. Já jsem tadyhle na nožičku chromá, ale já umím také běhat.“ A skočila na zem a běhala.

Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když přišla k Broučínkovi, povídala: „Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek. A jestli pak byste, broučci, také něco chtěli? – Verunečko, skoč do komory a přines ten věnec. Visí na bidélku.“ – A Verunečka skočila, broučci se postavili do řady, a maminka je podělovala. To to bylo dobré!

„A jestli pak víte, co to jest? To jsou fíky.“ A ještě každému dala, a Verunkovi a Verunečce také, a Broučínkovi dala hodně veliký kus. A tu letěl Verunek. „Tatínku, tatínku, my tu máme broučky.“ – A tatínek byl rád. „To jste hodní, broučci, že jste se k nám přišli podívat. A jestli pak pěkně posloucháte? To musíte. Já vašeho tatínka vidívám, a on krásně poslouchá.“ A broučci jedli, a pojedli, a že zas půjdou. „Tak jděte, a pěkně doma pozdravujte.“ A broučci šli.

To bylo doma povídání. „Tatínku, tatínku, my jsme byli u Verunků v šípku tam daleko, daleko. Oni vás pozdravují. A oni nám něco dali, takové to bylo dobré. A jejich maminka povídala, že prý mám, tatínku,

76