celou zbořili. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!“ – „I neplačte. Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám.“
A honem jim otevřeli, a pěkně jim ustlali, a ráno už byl Brouček s Beruškou domluvený. „Víte co? Ta chaloupka támhle pod dubem jest teď prázdná, a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam, a budeme mít k sobě blíž.“ A oni že ano, a byli rádi, a hned se tam odstěhovali. Však toho mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě mouky a krupice a másla, a Janinka jim toho také hromadu poslala.
A broučci zas svítili a svítili, a měli se rádi. A tam v té zahradě u toho pěkného domu, když tam jednou Brouček přiletěl, procházel se krásný voják: červený kabátek se zlatým límcem, a krásný palaš po boku, a prováděl tu velkou silnou paní s kaštanovýma kadeřema – však už se jí hodně bělaly. A za nimi zas takový krásný voják, a prováděl takovou krásnou, krásnou pannu, a něco si povídali. Toho prvního Brouček hned poznal, to byl ten hodný kaštanový Fréda, a Elinku také poznal, ale toho druhého nepoznal a nepoznal. Byl cizí. Nechť. Však Brouček o ně nedbal, a skoro si jich ani nevšímal, a svítil a svítil.
Ale doma býval přece často mrzutý, a na Berušku někdy tak broukl, že měla hned plné oči slz. „Broučku, co pak jsem ti udělala?“ ptávala se Beruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten Brouček z roždí měl už malého broučka, a ten jim běhal naproti: „Tatínku, tatínku!“ Broučkovi to bylo líto.
A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamračený, a ani nepromluvil, ptala se ho Beruška u večeře: „Ale Broučku, co pak ti jest? Tak se mračíš, a ani nepromluvíš.“ – „Ach, co mi jest! Ti tam z roždí mají už dva malé broučky, a my jsme tu pořád sami.“ – A Berušce stály v očích slzy jako hrachy, a když se Brouček na ni podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí jedna spadla na talíř do polívky. Broučka to bodlo. Honem se chopil své dřevěné lžičky, a třeba že mu hrachová
