Teprv, když byla s Broučkem sama, začala: „Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?“
Ale Brouček ani necekl. „Inu, když si to chceš nechat na svědomí, – jest mně tě líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám.“ A s takovou Janinka odešla.
Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou, a třetí den že zas s tatínkem poletí. A letěl, jako by nic. Na nic nedbal, ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho pěkného domu.
Ta velká paní seděla pod jasanem, a pletla punčochu, Elinka a Pavlíček si hráli na trávníku. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla, a viděla Broučka, a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal, a svítil, a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden, a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo, a noci hodně přibývalo, a Brouček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšiml, ani kmotřičky, ani Berušky, a Janinky jako by se skoro zas bál, jako tenkrát na počátku, ale svítil a svítil a svítil.
Až jednou, už zas k podzimku, drobátko z večera svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, a začal mudrovat. „Vždyť by to dlouho netrvalo, a já bych tu honem zas byl. Už bude brzy zima.“
A tak si povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl s hrušky, a marš — vzhůru okolo lesa, přes vrch, vedle potoka, tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka. Ale Brouček se už hned dole pod mezí pozastavil, a poslouchal. „Co pak to?“ Tam z růžtky se ozývá tolik zpěvu, a hned zas tolik jásotu a lomozu. „Co pak to?“
A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého
