Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/40

Tato stránka byla zkontrolována


krásná chaloupka. Ale nikde nikdo. Ty černé, lesklé dvéře zavřeny, ta okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena, a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být ouzko. — „To ona stůně“, šeptal kmotříček, a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. — „I, jen dál!“ ozvalo se to zvnitř. Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou. „Vždyť já jsem si myslila, že vy to jste. Vítám vás. Milý Broučku, já stonám.“ — Ale milý Brouček se dal do pláče. — „I neplač, Broučku. Vždyť já neumru. Já myslím, že se toho ještě dočkám, že tě Pán Bůh naučí poslouchat.“ A při tom Janinka Broučka pohládla. — „Já bych byla včera zas přišla, ale bolela mne hlava, až jsem musela lehnout. Ale nic neplač, to nic nedělá.“ A Brouček už neplakal. „My poletíme dnes, kam tatínek letěl s vaším tatínkem oknem.“ — „Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě. A pěkně poslouchej. Však tě Pán Bůh naučí.“

A letěli. Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, skrz vinice dolů, kolem města, a tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dvéře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. Kady tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli skrz to prostřední nade dveřmi, sedli si dole na rámec, a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, — někteří se při tom dívali do klobouku, — a pak si pěkně sedli. Každý si přinesl pod paží dvě knihy, a tu jednu otevřel. Až jeden vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně!

Tam v té první lavici u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkní učesaní, jeden drobátko větší a druhý drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten větší jasně

34