„Broučku, nebolí tě křidélka?“ ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. „I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali,“ radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až, když kmotříček pravil, že ho už křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.
Měsíček vykukoval z podmraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! — „Tatínku, co pak to?“ — „To jest kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve.“ A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád: Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo: Velká, silná paní s dvěma krásnýma kaštanovýma kadeřema dívala se na všechny strany vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.
A broučci zas letěli, v levo kmotříček, v pravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokanánská věž, a na ní čtyry malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všechno spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světélka. A když oni letí, a jsou na konci ulice, tu se ozývá jakési šplechtání a bublání. „Tatínku, co pak to?“ — „I to jest voda. Tady jsme hned na náměstí.“
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská kamenná kašna, v prostředku kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou, a voda se z ní do kašny valila, až to
