A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Maminko, dáte mně medu?“ — „Medu? Jakého pak medu? Broučku, vždyť žádný nemáme.“ — „Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“ — „Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ — „I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“ — „I toto. To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj. Víš naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme.“ Škoda. Ale když to tak bylo!
Brouček se skoro mračil. Tu mu napadlo: „Tatínku, jak pak jest venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „Milý Broučku, jest tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dvéře zarovnané dřívím.“ — „Ale, tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ — „I, to jest také zabedněné a ucpané. A našlo by nám sem zimy.“ A teprv, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak
