Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/18

Tato stránka byla zkontrolována


učili. A jednou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: „Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiší a dávat pozor.“ — A oni že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu, kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře byly dokořán otevřeny, a do těch dvéří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A Janinčin tatínek povídal: „Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi. Tamhle jest kousek okna otevřeno.“ — A vletěli tam oknem, sedli si dole na rámec a dívali se.

Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl; měl s sebou pod paží dvě knihy a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali. A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušni, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého, a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu, a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když někdo se bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili, a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. — „Viďte, hoši, to to bylo hezké,“ povídal Janinčin tatínek. „Ale teď musíme zase honem svítit, abychom to dohonili.“ A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,

16