Tato stránka nebyla zkontrolována
Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, — tam se to pěkněji spalo — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří, a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale na jednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ — „Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ „A jak pak?“ — „I já jsem spadl s postele.“ — „Tak sis měl dát pozor.“ — „Ale když ono mne to přece bolí.“ — Maminka měla už zatím
