Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1876.djvu/20

Tato stránka nebyla zkontrolována


děla oknem, vyšla a vstříc „Co pak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“

Tatínek dal mamince hubičku: „I, milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“

A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku, — bolela ho křidélka, — a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

„A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“ — „I, tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak já jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom on byl skoro pořád u kmotřičky.“ — „Nu tak dobře, maminko. Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“

Broučkovi napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. To vám byl sladký!“ — „A nám kmotřička nic neposlala?“ – „Nic.“ — „Ani nemáš co vyřídit?“ — „Ne.“ — „Ale, Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravit?“ — „I, ano maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.“ — „Vidíš, ty Broučku!