Stránka:Jan Karafiát - Broučci - 1876.djvu/16

Tato stránka nebyla zkontrolována


Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a houp do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas houp do rosy až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.

U okna zůstal stát. „Beruško, už se nezlobíš?“ — „Co pak bych se, Broučku, zlobila?“ — „Pane, to jsem se vykoupal. Jestli pak ty umíš také plavat?“ — „I ne. Kde pak bych já uměla!“ — „Pane, já umím plavat.“ — „I nechť, Broučku. Já musím jít mamince pomoci.“ — „Kde pak jest kmotřička?“ — „Ona seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat.“

A Brouček se šel podívat. „Co pak nám neseš, Broučku?“ — „I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“ — „Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Kdyžs Berušce tak škaredě řekl a paks utekl. Ona plakala.“ — „Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat.“ — „Nu, uvi-