koutkem, má. pestrou minulost. Život, který mezi jejími stěnami se rozvíjel, bujel, klesal. hynul, zmiral a zase znova se vzpružoval, život, jehož svědkem bývalí jen ptáci, byl tak zajímavý, že zasluhuje pozornosti a vřelé upomínky.
Nechť jen světnička sama. vypravuje!
„Když před více než sty lety vyroubili tento dům, byla jsem čistounká, úhledna. Mne prvni pozdravuje od těch dob slunéčko, věrný můj přítel. Vidím po všem městě, vidím i do dalekého okoli, ale slunce vidi ještě dále. Celičký prý svět obhlédne za jediný den. A to slunéčko tak mne miluje, že první mne ve městě pozdravuje. Avšak nechci se honositi vzácnosti, neboť slunéčko vi, co dělá.
Byla jsem tedy jako na. sloupku. Měla jsem čistounké okno, v němž byly rámy barvou zelenou pěkně natřeny, měla jsem i strop malovaný. Tehdy zastavovali se lidé na ulici. zvedali hlavy a tazavě dívali se do mého okna.
„Kdo asi tam bude bydliti ?“ slýchala jsem nejednou ze zástupů. Já sama nevěděla.
Dole pode mnou plnily se chodby a světnice; smích, křik a žerty za jasných noci slýchala jsem z otevřených oken i dveří. Mezi mými stěnami bylo však tak tichounko, že slyšela jsem každý šelest. Konečně počalo se mi stýskati. Proč jsem tak opuštěna, proč někdo i mezi mé stěny se nepřistěhuje? Vždyť byla jsem povýšena nad všecky přibytky, byla jsem hlavou domu! Bylo mi divno, že lidé nemaji smyslu pro mé přednosti. Jen ptáci Sedavali na řimsách, které trčely přede mnou. Ti zdali se mi býti mnohem moudřejšimi.
Jednou k večeru nenadale otevřely se moje dveře. Vstoupili dva mužové. Jeden byl oděn v pěkný šat
