uklonivše skočili s koňů a přivázavše je k zlatému sloupu, jenž uprostřed stříbrného a diamantového u brány stál a pospíšili po širokých mramorových schodech k princezně. Ta je uvedla hned do hodovní síně, dala přinésti těch nejvzácnějších pokrmů a nápojů, a tak dlouho jim vína nalévala, až je opojila. Na to pojala prvního za ruku a vřele ho celujíc odvedla jej do vedlejší komnaty, kdež ho na měkkou pohovku posadila. V tom ale stiskla nohou v podlaze ukryté péro, pohovka se rozstoupla a nebohý princ spadl do hlubokého sklepa. Spokojeně se usmívajíc odešla pro druhého prince a totéž s ním učinila.
Ve sklepě princové brzo vystřízlivěli a pykali nyní, že se nechali od svůdné ženy obelstit. Ale nebyli, tam samotni. Množství jiných princů tam bylo uvězněno, ale největší díl z nich pro slabost téměř ani mluviti nemohli, nebo zlá princezna jim velmi málo jídla poskytovala. Vysvobození nebylo odtamtud žádného, poněvadž byly dvéře železné a sklep velmi pevně vystavěn.
Zatím čekal starý král s toužebností na syny své, a každého večera díval se celou hodinu v onu stranu, kterou byli odjeli. Smutek jeho zmáhal se den ode dne, až konečně samou touhou do nemoci upadl. Princ Janek, který tak tiše žil, že o něm žádný hrubě ani nevěděl, sedával nyní celé dni u lože otcova a neustále ho těšil, že bratři šťastně se vrátí a zlatá jablka přinesou. Když ale bratři nejeli a nemoc otcova neustále se zmáhala, pravil otci, že pojede bratry i zlatá jablka vyhledati. Otec mu dal bez rozmýšlení dovolení, neboť se domníval, že si Janek jenom za město vyjede a ještě rád domů se vrátí Ale Janek si byl pevně umínil, že neustane, dokud bratry a jablka nenajde. Ihned se přichystal na cestu. V konírně si vybral toho nejšpatnějšího koně, kterého tam jenom z milosti trpěli, na sebe oblékl docela neúhlednou zbroj, vzal si ne skvostnou sice ale dobrou
