„Což ten!“ hodil král hlavou, jako by chtěl říci, že po něm nic není. Nyní ale začali princové líčiti, jak velice by to celé zemi bylo prospěšno, kdyby král zase omladnul a dobrý otec nechal se konečně přemluviti. Hlasitě princové zajásali, ale nešlo jim o to, aby otci k mladosti dopomohli, nýbrž aby se mohli bez překážky oddati bezuzdnému živobytí, od kterého je přísný otec zdržoval. V krátkém čase byli na cestu připraveni, ale ve chvatu to přece nezapomněli, aby co možná nejvíce peněz si nabrali a ty dva nejbujnější koně z královské konírny nejdrahocennějším náčiním opatřili.
Ještě téhož dne odjeli, neboť se báli, aby snad otec svůj úmysl nezměnil. Když přijeli za město, na zlatá jablka hrubě si ani nevzpomněli, ale radili se, kde by možná bylo, největších kratochvílí užiti. Že ale o žádném velikém městě nevěděli, pustili se na zdařbůh do svěa, a jeli v divném cvalu neustále po silnici, až se dostali na hranice otcovy říše, kde se silnice na tři strany rozbíhala. Nyní nevěděli, kterou cestou by se dáti měli.
„Což,“ navrhnul mladší, v kterémž přece jiskra lásky doutnala, „abychom se tady rozešli? Snad bychom spíše jablka našli?“
„To by bylo radostné hledání!“ dal se do smíchu starší princ, „jeď si kam chceš, ale já se tě nepustím!“
Mladší princ ještě všelicos namítal, ale konečně dal bratrovi za pravdu. Že nevěděli, kam které cesta vede, dali se na zdařbůh na levou stranu. Jeli několik dní, a tu spatřili v dálce něco se blýskati. Když přijeli blíže, poznali, že je to přeskvostný zámek, z ryzího zlata vystavěný a drahými kameny vykládaný. Jaktěživ nebyli takovou nádheru viděli, ale to všechno nebylo nic proti kráse princezny, která se na pavláně objevila a milostně se usmívajíc přívětivě na ně kývala. Princové dvorně se
