Jeremiáš a jeho „Pláč“.
Marně bychom hledali ve Starém Zákoně, „Joba“ snad vyjímajíc, knihy, která by v takové míře vynikala poetickostí, hloubkou, lepostí výrazu myšlenek jako kniha »Jeremiáš« vůbec a jeho „Pláč“ zvláště. V Jeremiášovi vidíme uskutečnění ideální zrovna povahy pravého Israelity, — spatřujeme v něm vyjádřenu onu nezlomnou oddanost k Jahvovi, houževnatou lásku k rodné půdě, horoucí nadšení pro čistotu a zachování kultu Jahvova. A nejen to! Jeremiáš nám představuje vrchol vývinu profetismu, kterého Jahve používal, aby uchoval v Israeli živou víru v jednoho Boha, v budoucí příchod Messiášův. — Jeremiáš byl prorokem, — geniem! — A poněvadž ho jen se stanoviska profetismu můžeme pochopiti, proto zmíním se dříve, než-li naznačím život a působení jeho, o tom, co znamená pro Israele jméno „prorok“, — a s jakého hlediska musíme proroky posuzovati.
Proroky nazývali Israelité jazykem svým „נָבִיא“ nábí’, — „רֹאֶה“ ro’eh, „חֹזֶה“ hozeh. Zajímavo jest tu sledovati význam těchto názvů. Jméno „נָבִיא nábí’“ jest odvozeno od „נָבָא nábá’“, což označuje „bublati, — plnou hubou mluviti“, — v přeneseném významu „hnán někým mluviti“. „נָבִיא“ tedy znamená toho, který mluví, jsa k tomu pobádán někým jiným. „רֹאֶה“ a „חֹזֶה“ jsou odvozena od „רָאָה“ râ’âh a „חָזָה“ hâzah a označují tolik co „vidoucí“. Všechny tyto názvy, kterými jmenovali Israelité proroky, poukazují dle toho již svým kmenovým původem k tomu, že prorok nebyl ve své činnosti sám na sebe odkázán, nýbrž že přicházel do styku s někým „jiným“, který na něho svou mocí působil. Tento „jiný“, jenž na proroka účinkoval, byl po většině Bůh israelský — Jahve. - Prorok byl závislým ve své činnosti úplně na Jahvovi, — mluvil-li Jahve, mluvil i prorok, prorokoval-li Jahve, prorokoval i prorok. — Prorok byl nástrojem Jahvovým a vykonavatelem jeho vůle!
Proroci však nebyli pouze privilegiem národa židovského. Bůh je vzbuzoval mezi všemi národy, — a tak i mezi národy semitskými, k nimž patřil Israel. Proroky své měli Babyloňané, Asyřané, Feničané, Egypťané,— — — a byli to proroci praví. I jim posílal Jahve bohonadšené muže, aby víru v jednoho Boha zachovali čistou, aby varovali národ před hříchem. Právě z toho, že vzbuzoval Jahve proroky mezi všemi národy od pádu člověka počínaje, vidíme, že Bůh se staral o celé padlé lidstvo stejně, že byl mu svou mocí, — svými proroky, — nápomocen k tomu, aby si zachovalo čistou víru v jednoho Boha, nezkalenou naději v příštího Messiáše, kterého pošle v plnosti času. Že někteří národové: Babyloňané, Asyřané, Feničané, Egypťané těchto vyslanců božích neslyšeli, bylo jejich vinou. Trest za to byl, že se u nich čistá a pravá víra v jednoho Boha poznenáhlu zvrhala v mnohobožství, že nezkalená naděje v příští Messiášovo se u nich ztrácela. Když upadli tito národové do modloslužby, tu ovšem již nevzbuzoval Bůh mezi nimi proroků, poněvadž by to bylo marným; neboť bloudivše daleko uchýlili se od pravé cesty a při seslabené vůli oddávali se víc a více mrzkým hříchům. — Nejdéle zachovali si víru v jednoho Boha národové semitští, bydlící v centrální Arabii. Odtud vystěhovali se, jak nám vykládá Ge-
