6.
Není bolest zrádné lásky pouhá,
co mé nářky smutné žalují,
mne dvě střely spolu sužují,
a to jedna horší nežli druhá;
Kam jdou nohy, na století dlouhá
neštěstí a hanby vstupují
toho lidu, s nímž mne spojují
krev a řeč a zvyků vazba tuhá:
Mílek srdce, cesta trápí oko,
stíny zmařeného národu
lézti vida šíře, přeširoko:
Ani k nebi obracejí prosbu,
k bratrům mimojdoucím nehodu,
a těm, co je do ní vrhli, hrozbu.
7.
Aj, ty Labe, proč tak slzou mutnou
měníš zlaté vlny v kaliště?
Zdaž si pilo někde z bojiště,
čili zpláklo z kořen Horu Kutnou:
„Ne, já vinu skrývám v sobě smutnou,
záštně Slávy synů roztřístě,
ach, snad více, než mé řečiště
písku nosí, vraždou přeukrutnou:
Břehy oba, k ústí od studnice,
věky ode časů pohanských
lkají, na mne světu žalujíce.“
Hřích to ovšem, a však utři líce,
budiž jménem bratrů slavjanských
milost tobě, ale nehřeš více!
