10.
I když bloudí ještě bývá milý
onen vyšších letův mládenec,
jenž si skutky svými na věnec
trhá každý kvítek ušlechtilý;
A jest pravdy přítel, krásy čilý,
v lásce čisté vroucí milenec,
při tom hoří i jak vlastenec,
i jak člověk dobře zasloužilý;
Byť i těkal myšlénkami svými
někdy v říšech a snad nemožných,
nechať mlčí nade řečmi zlými;
Nenadá mu proto kvapným šklebem
nikdo vrtochů a bezbožných,
leč ti, co jsou živi samým chlebem.
11
Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu
s hněvem spojenému nutkají:
prvá, neznám jak jí říkají,
zvíře jest, jenž hlavu nosí v břichu;
Pak jsou kovy, které křídel pýchu
k letu vzavše s nebe padají,
a květ, v němž se oči kochají,
ostře smrdí přiložený k čichu:
Ale hněv se blíží k zuřivosti,
vida lidi, kterým nebije
ani k hříchu srdce ani k ctnosti;
To jsou, v kterých duše hnije živá,
hnusné bez balsamu mumie:
nebo kdo chce žíti, ať se kývá.
