4.
Nejkrásnější nade všecky ctnosti
ctnost, jenž vlastní ctnosti ukrývá,
pohled, jehož krotkost stydlivá
jest jen zrádcem větší spanilosti;
Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
ráje po vší zemi rozsívá,
rtíky, z nichž se zdravý ozývá
rozum v liboplynné výmluvnosti:
Ó, kde svítíš hvězdo utěšená?
jsili v skutku, drahý předměte!
čili jen sen marný zlatých časů?
Ó ne, žije! žije? libých hlasů
struny k chvále její zavzněte,
ejhle mně je, mně je zaslíbená!
5.
Stojí lípa na zeleném luze,
plná starožitných pamětí,
ku ní, co jen přišlo podletí,
bývala má nejmilejší chůze;
Žele moje, city, tužby, nouze
nosil jsem jí tajně k odnětí,
jedenkráte v jejím objetí
takto zalkám rozželený tuze:
„ó ty, aspoň ty už, strome zlatý,
zastiň bolesti a hanobu
lidu toho, kterému jsi svatý!“
Tu dech živý v listí sladce věje,
peň se hne a v božském způsobu
Slávy dcera v rukách mých se směje.
