Tato stránka byla zkontrolována
Na tygří kůži
Polední teplo mnou protéká
Nepospíchej, nebe!
Tebe, živote,
tebe, páro horkého mléka!
A především, ty měkká, pruhovaná,
poddajná kůže, tebe!
Vedra tajemné šepty u tvého ucha,
jež elektrisuje mou hrst.
Polední světlo, jež váhá
s jiskrou doteku,
pod palmami, pod chlebovníky,
kde se toulával, řva
a plížil se, pružný.
Ještě mrtvý jsa, lichotí mi,
ach, a náhle
vlažná vlna splachuje mě,
pohoupává,
nahá jsem,
krásná jsem,
sladká jsem
sama sobě. — —
Míč,
letím do nebes nad vlasaté palmy.
Diamant,
broušený očima lásky,
blesky pleti své
svítím.
