Stránka:Hora, Josef - Strom v květu (1920).djvu/44

Když opru se o mostní zábradlí,
jak krásné a rozličné věci zřím všady!
Středohor modrých kruh vychladlý,
rovinu hladkou jak dlaň, lesy, silnice, sady.

Zřím rychlík, jenž rozsívá po trati
kotouče dýmu, v dál uháněje.
Zřím nákladní vlaky se loudati
s tunami uhlí a petroleje.
Zřím, slyším takt a zdvih
pece, jíž lidský duch rozžhavil léta a zimy.
Zřím továrny do noci svítící. Most, bratr jich,
pne k nim své železné ruce a spolupracuje s nimi.

A jaké to průvody berou se jím
od smavých červnů až do tuhých zim!
Přivádí na trhy cikány,
sedláky z okresu.
Občanské besedy s tympány
vykračují si jím do lesů.
Na levo kamenné nábřeží, plovárna, Athletic-Club,
vlaky, jež k Praze se řítí,
na pravo háje, jež koupou se v řece, jilm, habr a dub.

Červnová neděle nad městem svítí.

Ale když listopad s bandou svých hostů
po prázdných prostorách šílí
a zuby drkotavými hlodá v zdech,
tu slyšet je zřetelně písničku mostu,
snující v kovových akordech
motiv své nezmarné síly.